Slova, která jakoby se v dnešní době někde zatoulala. Lidé ani nevědí, co mají hledat, natož aby chápali jejich smysl. Vždyť nedokáží správně pojmenovat to, co potřebují, co cítí, co hledají. Rozhlížím se kolem sebe a zjišťuji, že expres, ve kterém se svět veze, najel na výhybku, která jej odbočila zcela jiným směrem. Lidé tuto změnu cítí, ale zatím se nic neděje... jen lhostejně koukají z okénka. Za nimi se krajina jen mihotá a nelze ani jasně postřehnout, co se to tam venku děje: jak hynou ptáci, brouci a čmeláci, kdypak jste naposledy zahlédli třeba chrousta? a co voda, která pláče, protože již koncem jara se v ní nedá koupat, houby sice v lese rostou, ale kolikpak je v nich radioaktivity?
Ptáte se, jaká je souvislost mezi přírodou, úctou a cudností? Přiznám se, že jsem se sama dost divila, když mě tato věta napadla. Informace se poskládaly, všechno do sebe zapadalo, jako ozubená kola i kolečka v orloji na Staroměstském náměstí.
Před nedávnem jsem seděla v letadle připraveném k letu nad oceánem a rozhlížela se po cestujících. Přes uličku, na druhé straně paluby seděly dvě ženy. Nevěděla jsem, proč přitahovaly můj pohled. Starší zachytila moje pohledy a lehce se usmála. Nebyla nijak výjimečná, spíše naopak, rozhodně by nepoutala pozornost prvních stránek nejmódnějších časopisů. Odhaduji, že jí možná bylo kolem 60 let, oblečená do hnědé sukně, béžového svetříku s hnědým kabátkem. Na hlavě měla nevýrazný šátek. Její společnice byla o trochu mladší, věk jsem neodhadla, měla na sobě bílý svetřík a tmavou sukni, na hlavě bílý šátek s jemnými růžičkami. Bylo patrné, že to bylo její sváteční oblečení. Mladší žena seděla u okénka, ta starší na sedadle v uličce. Bylo po sezóně, sedadla byla převážně volná. Když letadlo vzlétlo, uvelebila jsem se do celé jedné prostřední řady a rozhlédla jsem se kolem sebe. Tento nápad mělo několik dalších cestujících, let byl tím pádem pohodlnější a také rychleji utíkal. Několikrát jsem se podívala na starší ženu a nabídla jí možnost pohodlí vedle mě, ale vždy s úsměvem odmítla.
Let přes oceán trvá skoro 11 hodin, vždycky je to dlouhá a únavná doba, člověk neví, jak by se usadil a udělal si pohodlí. Vrtěla jsem se na sedadlech, jenže vždycky, když můj pohled padl na ony dvě ženy, uvědomila jsem si, že ony sedí stále ve stejné pozici. Jakoby se právě posadily. Doba letu jakoby se jich vůbec netýkala, seděly přirozeně, nebylo v nich nic strojeného. Vyzařoval z nich vnitřní jas, klid, fluidum, které nenajdete ve tvářích krásných dívek. Občas mezi sebou prohodily několik slov. Mladší žena se upřeně dívala z okénka, ze kterého byly vidět ohromné ledové kry, protože jsme letěli nad severním mořem. Uvědomila jsem si, jak jsou ty ženy jiné, ale neuměla jsem jejich chování pojmenovat. V mojí mysli byla černá díra, pátrala jsem v paměti. V jeden okamžik se ke mě obě najednou otočily, usmály se a moje hlava řekla: „CUDNOST“. Ano, byla v nic cudnost. Okamžitě jsem pocítila úctu. Byly to cudné ženy, které vzbuzovaly úctu, aniž by člověk věděl proč.
Jakou barvu přiřknout této ženské vlastnosti, která skoro vymizela z našeho života? Cudnost: růžová, úcta: světlejší modrá. Okamžitě mi v paměti vyskočila barevná lahvička z aura-somy. Jde o Balanci číslo 20, která má právě tyto dvě barvy. Pokud s lahvičkou zatřepete, barvy se smíchají dohromady a vznikne emulze, jejíž výsledná barva je jemně fialová.
Můžete pochopit moje poznání, jako když si poskládate puzzle. Vkládáte jednotlivé dílky a když jich zbývá jenom pár, pak s jistotou složíte celý obrázek.
Fialková, jemně fialková barva. Co nám říká? Jaké je její tajemství? Tato barva je o poznání a chápání lidského života takového, jaký skutečně je. A také jeho přijetí. Absolutního přijetí pravdy života bez pocitů ukřivděnosti, obviňování sebe, druhého, osudu, Boha. Pochopení řádu přírody, poznání, že člověk není všemocný. Jenže lidská velikášská touha: mít víc peněz, ovládat druhé, touha osobní moci ubíjet život, působí. V přírodě a nakonec i v lidech. Stále je to tady, možná víc, než kdy jindy.
Dvě obyčejné venkovské ženy sedící v letadle skoro jedenáct hodin bez náznaku únavy. Přirozené, prostě oblečené, jednoduché, ale jenom na první pohled. Byli jako andělé, kteří nám spolucestujícím sdělovali, jaké máme my ženy být. Cudné, aby se už okolní svět probudil, lehce nasál jemnou vůni cudnosti a přirozeně projevil úctu ženám a matkám..., aby opět našel skryté hodnoty ženské duše. Aby byl laskavý a schovívavý a nezapomněl na úctu k přírodě, k řádu světa, k životu...
Nevím, kde končila jejich cesta, já jsem si obě uschovala do svého srdce a mysli. Obávám se však, že jsem byla jediná, kdo setkání s nimi tak silně prožil.
Vysočina 2009 Vaše Magdalena Ria