Jaká všední, obyčejná, naprosto nezajímavá věc, a možná se bude zdát i nedůležitá. Proč psát o chlebě? Pokud jej zrovna nemáme doma po ruce, jakýpak je to problém? Dojdeme do obchodu, projdeme se mezi regály, sáhneme pro sáček a vložíme do něj chleba. Koupíme a doneseme domů. Člověk si ani neuvědomuje samozřejmost, že ten chleba tady prostě je. Tu voňavou věc z mouky, kvásku, soli a kmínu doma rozkrojíme a pochutnáváme si. S každým soustem, který převalujeme v ústech přichází příjemný pocit v těle a přiznejme si svoji lidskou nedokonalost, protože si vůbec neuvědomujeme pocit bezpečí a jistoty, který sebou pojídání chleba přináší.

Vzpomínám na vlnící se zlaté lány obilí, které koncem léta pokosí stroje, na dobu, kdy jsme ještě jako děti pomáhaly na polích vázat snopy a stavěly jsme z nich panáky. Bylo u toho vždycky hodně smíchu a radosti, i vůně, kterou cítím, když si na tuto dobu vzpomenu. Radovali se všichni, i dospělí, protože věděli, že úroda je bohatá a „bude dost mouky na chleba“, to byla věta, která mě provázela skoro celé moje dětství.

Vzpomínám na dobu, kdy nám, dětem, dospělí dovolili, abychom se v mlýnici vozily místo pytlů. Pouštěly jsme se dolů, smály se, byly jsme od mouky celí bílí, ale vonělo to tam krásně po chlebě, protože paní mlynářka pekla chleba. Když jsme přišly domů, maminka se na oko zlobila, že jsme jako mlynáři, ale pak nás vždycky objala a říkala nám, že voníme moukou a chlebem.

Moje babička chleba pekla a když jsme u ní byli zrovna v tom okamžiku doma, dívaly jsme se na její staré ruce, jak pomalu a s láskou rozhrnovala mouku, solila a sypala kmín, připravovala kvásek. Samotný proces zadělávání nás jako děti nudil a tak jsme s výskotem odběhly, abychom opět pomalu přišly a dívaly se, jak těsto pomalu kyne. Pak přišel čas, kdy byly bochníky vykynuté a připravené k pečení, to byla chvíle, u které jsme nemohly chybět. S posvátnou úctou jsme pozorovaly, jak babička šikovným pohybem chleby sázela do pece a hlídala oheň. Po nějaké době to v celé chalupě vonělo a my jsme nedočkavě očekavaly, kdy se bude chleba vyndavat. Věděly jsme, že tam bude něco dobrého i pro nás.

Upečené bochníky byly rozložené na dlouhé prkno ve spíži a po vychladnutí byly přikryty plátnem. Rozkrojení prvního chleba byl malý obřad. Babička odkryla plátno, pomalým pohybem vybrala jeden bochník, ostatní opět přikryla a šla do kuchyně. Tam jsme všichni seděli kolem dřevěného stolu. Babička položila chléb na stůl, rozžehla svíci a my jsme sepjali ruce a modlili se Otčenás. Po modlitbě vzala babička pecen, požehnala jej třemi křížky a konečně se chleba začal krájet. Přišlo uvolnění z napětí a veliká chuť jíst. Vonělo to chlebem, sýrem, mlékem, špekem a pivem, děda si po jídle zapálil fajfku. Vonělo to domovem.

I později, když byla babička hodně stará a péci chleba nemohla, vždycky jej před rozkrojením požehnala. Mnohokráte mi vysvětlovala, proč to dělá, ale neporozuměla jsem, až dnes. Dnes rozumím, protože chleba také žehnám. Není to jen úcta k darům, které nám příroda a lidské ruce dávají, je to i úcta k předkům, ke kořenům, ze kterých jsem vyšla. Úcta ke vzpomínkám na dětství, na domov, na lásku a ruce, které mi dávaly bezpečí.

Vyrostly jsme a vichry života nás zavály do různých koutů světa. Vzpomínam si velice dobře na překvapení, když jsem byla poprvé na dovolené v zahraničí a ochutnala místní chléb. Byl bílý a připadal mi spíše jako veka, než chléb. Byla jsem zklamaná, protože to nebyl „můj chleba”.

Možná vás napadne, proč se tolik rozepisuji o chlebě? Vím to docela přesně. Po dlouhých letech osamění osud rozehrál hru a já jsem se ocitla „na druhém konci světa“ a to doslova. Kdyby byla zeměkoule provrtaná, činil by otvor rovnou přímku mezi mým současným domovem a tím, který jsem opustila. A časem v novém domově přišel stesk po chlebě, po chlebě, který je cítit mým starým domovem. Jedla jsem tu různé druhy chleba, ale nebyl to „můj chleba“, který jsem znala. Ve svých modlitbách jsem občas zatoužila a poprosila o “svůj chléb“. Až jsem jej „potkala“. Náhodně, jak už to v takových případech bývá. S někým jsem někam jela, zaparkovali jsme auto a šli jsme ulicí. A najednou jsem ucítila vůni „svého chleba“. Nemohla jsem uvěřit, ale opravdu, na výkladní skříni byl nápis “PALACE BAKERY“. Vstoupili jsme dovnitř, kde u několika málo stolečků lidé popíjeli kávu, jedli drobné pečivo a četli noviny. Sluníčko přes výkladní okno příjemně svítilo a já jsem se postavila do řady a dívala se dokola. Na regálech za prodavači byly různé druhy chleba. Otevřela jsem svůj elektronický překladač a vypisovala anglická slovíčka, abych věděla, jaké druhy chleba tady pečou. Rye bread /žitný chléb/, četla jsem a okamžitě věděla: „ano, toto je „můj chleba“. Požádala jsem o něj. Prodavač se usmál, vzal papírový ubrousek a vložil teplý chléb do papirového pytle. Zaplatila jsem a držela jsem v náručí teplý, žitný chléb. Voněl a hřál, ale současně prohříval moje srdce a duši. Přinášel vzpomínky na moje dětství, na domov, který je tak daleko, ale který už vlastně mým domovem zcela není. Neskonalá vděčnost a pocit milosti, které přišly s tímto okamžikem, prostupují celé moje tělo vždycky, když do tohoto obchůdku vstupuji a kupuji „svůj chléb“. Když jsem později chléb požehnala a ukrojila krajíc, jeho známá chuť mi připomněla můj starý domov, lásku k němu a vděčnost za všechno, co život dal i vzal.

Najednou si uvědomuji, že hodně dlužím svým dětem. Modlívala jsem se s nimi modlitbičky k andělíčkům-strážníčkům ještě v době, když byly hodně malé. Problémy, které život přinášel, stíraly do zapomnění potřebu modlitby za chléb a s ním i jemný pel pokory. Tato pokora byla také spojena s vděčností za něj. Najednou děti vyrostly, vzaly svůj život do svých rukou a já si uvědomuji, že možná mají ve vzpomínkách na svoje dětství “bílá místa“.

A proto nyní vzdávám chlebu svoje díky. Vzdávám mu úctu a vděčnost. Je darem země a je v něm ukryto mnoho pokladů a vzpomínek, na které bych málem zapomněla. Je božím darem, neboť v modlitbě říkáme: „...chléb náš vezdejší dejž nám dnes...“. Nezapomněli jsme na to trošku v dnešní době?

Vzdávám díky zemi a mužům, protože muži vykonávají těžkou práci, aby země mohla darovat obilí. Vzdávám díky ženským rukám, protože ony upečou chleba. Vzdávám úctu muži a ženě, když se jejich ruce spojí při společné modlitbě nad chlebem.

A závěrem děkuji svému muži, protože bez něho bych nedošla k tomuto poznání.

USA, Eugene 10/2004    Magdalena Ria