Žila v malém městečku na Vysočině. Byla nenápadnou osůbkou, drobné postavy, s tmavýma očima a krátkými vlasy, které ani časem příliš nezbělely, protože v životě nebyl čas na hlouposti. Člověk by ji na ulici málem přehlédl, ale jen do okamžiku, než jste spolu začali hovořit. Její slova byla laskavá, šťavnatá a živá, plná energie. Přesně taková, jako ona sama. Mluvívaly jsme o obvyklých věcech: o dětech, rodině, zahrádce, o tom, co život běžně přinášel. Zajímala se o druhého, protože u ní nebylo nic zvláštního, co by stálo za řeč. Na otázku, jak se daří její rodině, dětem, manželovi vždy jen lehce pohodila rameny a řekla: “Všechno je normální, nic mimořádného, ale povídejte o sobě,“ a hned přehodila „výhybku“ tématu. Nikoho nezarmoutila a vždycky dodávala optimismus, důvěru, že všechno dopadne úplně nejlépe a člověk rád uvěřil jejím slovům. Když se stalo, že se dozvěděla, že některá situace „nedopadla“, tehdy opět jen jakoby ledabyle pokrčila rameny a prohodila: “co naděláte“, a člověk si uvědomil, že vlastně o nic nejde.

Když budu vzpomínat, kdy jsme se setkaly poprvé, musím zajít ve svých vzpomínkách hodně, hodně daleko. Můj nejstarší syn začal docházet na „měšťanku, jak se nazýval vyšší stupeň základní školy a já se velice brzy dozvěděla o paní učitelce, která tady učila český jazyk a literaturu. Časem jsem se i já stala žákyní, protože se tehdy zaváděla tzv. ReMoSka, jak se říkalo nové mzdové soustavě, ve které jednou z hlavních podmínek bylo dokončené středoškolské vzdělání. Měla jsem pouze základní školu, a tak nezbývalo než se pustit do učení. Protože moje ročníky vycházely pouze z osmiletky, musela jsem na přijímací zkoušky zvládnout učivo z deváté třídy. Našla jsem si na doučování matematiky staršího pana profesora. S českým jazykem a literaturou to nebylo o moc lepší, občas už jsem hledala v paměti, jak se píší určitá slova, spojky hlavních i vedlejších vět jsem dávno, dávničko zapomněla. Synova paní učitelka se mě ujala a doučovala mě všechno, co jsem zapomněla. Ukrajovala ze svého volného času a nikdy nepřijala sebemenší pozornost. Byla vždy laskavá, dodávala mi důvěru, když jsem si učivo nemohla zapamatovat, ale nakonec jsme obě měly radost. Přijímací zkoušky jsem udělala na výtečnou a na rozdíl od mých mnohem mladších kolegyň jsem byla přijata na střední ekonomickou školu, pro pětileté dálkové studium. Rozhodně to pro mě nebylo jednoduché, protože na počátku studia se mi narodil druhý syn. Byla jsem sice na mateřské dovolené, ale členové naší rodiny byli roztroušeni po světě, celá domácnost byla jen na mně a jenom na víkendy jsme se všichni setkávali doma. Byla to náročná doba, ale i hezká, protože jsme byli pohromadě.

Jak šel čas, všichni jsme se rozeběhli po světě. Jednou, po dlouhé době jsem se vypravila zpátky na Vysočinu, do míst, kde jsme bydleli, kam děti chodily do školy. Seděla jsem v autobuse a byla ponořena do vzpomínek, když tu si najednou ke mně někdo přisedl a s úsměvem mi řekl: “Honem jsem vás nemohla poznat, jak se máte?“ Paní učitelka, milá paní učitelka z češtiny, jinak češtinářka, jak se asi pedagogům dodnes říká. Vyptávala se na syna, který byl v té době na druhém konci světa, na mladšího chlapce a dcerku, všechno jí zajímalo. Když jsme vystoupily z autobusu, byly přede mnou skoro tři kilometry cesty pěšky, ale požádala svého syna, který na ni čekal, aby mě odvezl až do místa, kam jsem měla namířeno. Bylo to opět takové živoucí setkání, plné energie a já jsem na paní učitelku dlouho vzpomínala. Děti vyrostly a rozutekly se po světě, i můj manželský život se zhroutil v troskách. Měla jsem čas a povinnosti už jen sama k sobě. Jezdívala jsem stále častěji do míst, které miluji, kde jsme bývali všichni pohromadě a občas jsme se s paní učitelkou setkaly. Obvykle náhodně, jen na ulici jsme prohodily pár vět, protože ona neměla mnoho času. Ještě učila, celé prázdniny bývali s manželem a vnoučaty na chalupě, a také zde byla nikdy nekončící domácí práce. Ale nestěžovala si, jen únava na ní byla někdy znát.

Jak si tak život míchá s lidskými osudy, nakonec jsem se po dlouhých letech odstěhovala do míst, kam jsem tak ráda jezdívala, kam jsem se tak ráda vracela: do malebné vesničky na Vysočině. Pomalu jsem si zařizovala malý byteček a jezdívala za nákupy do městečka, kde paní učitelka žila. Nedalo mi to a jednou jsem zazvonila na jejich zvonek. Seběhla dolů a popadla mě s takovou razancí, že moje pochyby, jestli jsem udělala dobře, že jsem se neohlášena zastavila, úplně zmizely. Dostala jsem kávu a já jsem se plně soustředila na tuto mimořádnou ženu. Prostředí bytu se za ty roky nezměnilo, jako když přijdete po letech domů, do místa, kde všechno platí a životní hodnoty jsou nezměněny. Lehká nostalgie se mihla v mém srdci, jak bylo prostředí domácí a milé, protože mi připomnělo moje rozbité manželství. Bylo to jen kratičké mihnutí, které vítr dávno rozevlál do všech koutů světa. Čas rychle utíkal a bylo třeba se rozloučit. S paní učitelkou jsme se domluvily, že mě brzo navštíví, protože jí zajímal dům, kde jsem bydlela.

Skutečně mi během krátké doby telefonovala, že by přišla. Přiběhla pěšky a jen na chviličku. Provedla jsem jí domem, který byl vystaven přede dvěma lety, všechno jí zajímalo, všechno pochválila, všechno se jí líbilo. Čas nám rychle utíkal, musela se vrátit domů. Jen velice nerada se podvolila mojí prosbě, abych si ji vyfotografovala. Směla jsem, ale jen jednou… Vyprovodila jsem jí, popřála, aby si o prázdninách oddechla a ona mi slíbila, že se začátkem září uvidíme. Seběhla na malou pěšinku vedoucí mezi loukami, naposledy mi zamávala a zmizela mi z očí. Zůstal po ní příjemný pocit ze setkání. Věděla jsem, že o prázdninách bude opět na chalupě, práce na zahrádce i v domácnosti je nekonečná, a tak jsem se těšila, že se později setkáme a budeme mít pro sebe více času. Zajímalo mě, co řekne mým povídkám, které píši, ale i knížce, kterou se podařilo vydat.

Z městečka, kam dnes jezdím za nákupy a kde jsem dříve bydlela, jsem se odstěhovala před více jak 25 lety a tak jaký div, že tady občas potkávám známé tváře. Setkání, o kterém se chci zmínit, se událo někdy v srpnu toho roku, slunce přímo pražilo mezi domy. Paní se usmívala, poznala mě, kdysi jsme pracovaly ve stejném podniku, a tak jsme se zastavily na menší popovídání. Když jsme se přivítaly, vzpomněla si na naší společnou známou, paní učitelku. Dozvěděla jsem se smutnou novinu, že je vážně nemocná a leží v nemocnici. Nevěděla jsem nic konkrétního, ale ta zpráva mě zasáhla jako blesk. Od té chvíle jsem na paní učitelku musela myslet a z hloubi srdce jsem jí toužila v nemocnici navštívit, ale netroufala jsem si oslovit její rodinu. Představovala jsem si, jak leží na nemocničním lůžku, napojená na různé přístroje a cítila jsem, jak držím její ruku, modlím se a v duchu jí říkám: “Paní učitelko, vraťte se nám“. Než jsem se odhodlala navštívit její manžela, potkala jsem ve městečku jejího syna, který mě kdysi dávno vezl od autobusu. Pozdravila jsem, představila se a zeptala se na maminku. Poznal mě, paní učitelka ležela v bezvědomí skoro tři týdny, jezdili za ní denně. Doprovodila jsem jej až k domu, jeho rodina na mladého muže již čekala. Zamávala jsem jim a doufala, že bude líp. Celý den jsem myslela na tu milou bytost, která leží na nemocničním lůžku, modlila jsem se za ní a prosila Ježíše o milosrdenství pro ni. Měla jsem pocit, jakobych jí cítila někde v prostoru a napadlo mě, že je asi na cestě, odkud není návratu, ale uvěřit jsem nemohla… Bohužel jsem se nemýlila, druhý den mi volal její syn a zlomeným hlasem řekl, že když za maminkou přijeli, už nebyla...

Přestože poslední rozloučení se uskutečnilo jen v rodinném kruhu, směla jsem se obřadu zúčastnit. Ještě před jeho začátkem jsem se procházela na hřbitově mezi hroby… Nepřipojila jsem se k ostatním smutečním hostům, kteří jako já čekali na otevření obřadní síně, chtěla jsem být sama, moje vzpomínky na paní učitelku se toulaly daleko v dávných časech, chvílemi jsem měla pocit, že už, už se vynoří a s úsměvem se zeptá, k čemu ta zasmušilá tvář? Pousmála jsem se při vzpomínce na ní a nemohla jsem uvěřit, že už tu není.

Obřadní síň se otevřela, vešla jsem mezi posledními a při pohledu na její jméno jsem si s bolestí uvědomila, že všechno je skutečnost. Dívala jsem se dokola, na květiny, věnce a položila malou kytičku, jako poslední zamávání. Pohledem jsem poslala soucitné pohlazení členům rodiny, kteří byli zdrceni ztrátou drahé bytosti.

Po kondolenci jsem se bezcílně toulala po hřbitově, kde bylo na pomnících vytesáno mnoho jmen a veršů na rozloučenou. Nikoho jsem neznala, jen jsem se procházela, ještě se mi nechtělo odejít. Byl poslední srpnový den, prázdniny končily a paní učitelka dokončila svoji životní pouť. Všechno bylo tak, jak mělo být. Skončil čas práce, přišel čas odpočinku, ze kterého už se nám nevrátila.

Určitě by se dalo toto malé vzpomínání napsat lépe, možná některého čtenáře toto povídání nezaujme, ale to nevadí. Je to moje niterná potřeba napsat vzpomínku na báječného člověka, na ženu, pro kterou byly životní hodnoty, dnes tolik opomíjené a zapomenuté, normální, pro ni nebyly ničím mimořádným. Druhý den bylo 1. září. Děti chodily ze školy s aktovkami plnými učebnic, jejich kroky mířily do obchodů se školními potřebami a s rodiči nakupovali potřebné věci: Tužky, pera, desky a obaly, pastelky i fixky, sáčky na přezůvky... ach, copak já vím, co všechno se dnes kupuje do školy?

Procházela jsem se po městečku, pozorovala jsem tu úžasnou atmosféru, která přichází každým rokem v tuto dobu a myslela jsem na vás, paní učitelko. Přišel čas, kdy jste mi slíbila, že se setkáme a budeme mít hodně času, tolik jsem vám toho ještě chtěla říci. Vyšší moc zasáhla a vy poslušna Božímu řádu, jste přijala svůj osud. Chybíte mi, čím delší je doba, kdy jsme se rozloučily a cítím prázdnotu, která tu po vás zůstala. Stále jste v mém srdci: jste nezapomenutelnou. Když přimhouřím oči, vidím v duchu vaši laskavou tvář, tvář, která se na mě dívá z fotografie, kterou jsem směla udělat, netušíc, že naše setkání bylo poslední...

Vysočina, září 2006    Magdalena Ria